Tanec mezi vejci

Kniha Tanec mezi vejci není román s dějem, který by člověk sledoval od začátku do konce. Je to taková mozaika vzpomínek, postřehů, krátkých příběhů a fejetonů z různých období života naší asi nejznámější operní pěvkyně Dagmar Peckové. Je to již její druhá kniha takového druhu. Autorka píše o svém dětství, mládí, dospívání, o cestě k hudbě i o samotném operním světě. Objevují se tu různé osobnosti, historky ze života, momenty z běžných dní i situace, které by člověk od známé operní pěvkyně možná vůbec nečekal. Celá kniha mi připadá hodně upřímná. Dagmar Pecková si nehraje na nedotknutelnou hvězdu, naopak si ze sebe často sama dělá legraci. Je tu spousta sebeironie, sarkasmu i humoru, který občas umí být docela ostrý. A právě to tomu dodává lidskost a autenticitu. Nebojí se „střílet“ do svého okolí, do uměleckého světa, do rodiny ani sama do sebe. A díky tomu působí její vyprávění velmi přirozeně. Povídky a fejetony jsou krátké, svižné a čtou se opravdu dobře. Člověk nemusí knihu číst najednou nebo postupně fejeton po fejetonu. Naopak je to přesně ten typ knihy, kterou si otevřete na náhodné stránce a přečtete si jeden nebo dva texty podle nálady. Líbilo se mi i to, že kniha není nijak chronologicky uspořádaná. Vzpomínky přeskakují mezi různými obdobími života, ale vůbec to nevadí. Spíš to celé působí jako proud vzpomínek a myšlenek, které se člověk zrovna objeví v mysli. Některé texty jsou čistě vtipné a odlehčené, jiné mají v sobě i určitou melancholii nebo zamyšlení. A právě to střídání funguje dobře. Člověk se chvíli směje a o pár stránek dál narazí na něco, co ho přiměje se na chvíli zastavit a zamyslet. Hodně mě bavilo i samotné pozorování světa očima někoho, kdo se dlouhé roky pohyboval v uměleckém prostředí. Nejen kvůli historkám a osobnostem, ale i kvůli tomu specifickému pohledu na lidi, vztahy nebo život obecně. Styl psaní mi sedl. Je čtivý, přirozený, místy hodně expresivní, ale pořád lidský. Máte pocit, jako kdybyste seděli s autorkou u kávy a ona vyprávěla. Celkově je to moc příjemné čtení, které není potřeba brát nějak „vážně literárně“. Spíš si ho užít pro atmosféru, humor, nadhled a lidskost, která je z knihy strašně cítit. A myslím, že právě ta upřímnost a schopnost dělat si legraci sama ze sebe je na celé knize asi nejlepší. Děkuji nakladatelství Kazda za knihu k recenzi.

Ještě osobnější, otevřenější a provokativnější fejetony než v předchozí knize. Dozvíme se více z pracovního i soukromého života, podíváme se do dětství, dospívání i do současnosti. Chcete-li se pobavit, pohodlně se usaďte a užijte si představení. Od autorky jsem četla už její první knihu – Ty vole se neříká – a jelikož jsem z ní byla nadšená, rozhodně jsem potřebovala i tuto novinku. A byla stejně dobrá! Jsou tu příběhy vážné i veselé, k pobavení i k zamyšlení. Upřímné a otevřené tak, jak jen to Dagmar Pecková umí. Fejetony jsou všechny stejně dlouhé, respektive krátké. U některých mi délka vyhovovala, jiné bych si přečetla i klidně mnohem delší. Dagmar Pecková je žena, která toho tolik dokázala, a přitom zůstala stále svá – chytrá, sebevědomá a provokativní