Pamatuju si tě živou

Ačkoliv má Dagmar Digma Čechová na kontě již pěknou řadu knih, pro mne to bylo premiérové setkání s autorkou. Kniha mne zaujala na první pohled svou anotací – téma „hodné holky“, která se obětuje pro ostatní a zapomíná na sebe. Alena je přesně ta obětavá hospodyňka, matka, dcera, o níž mluví anotace. Chodí do práce, kde podává nadstandardní výkon a je nejlepší zaměstnankyní. Každý den navštěvuje svou starou matku, nosí jí jídlo a pomáhá jí s domácností. Nezapomíná ani na svou domácnost, podstrojuje manželovi, má již dospělou dceru. Snaží se, aby ostatní měli vše, aby jí měli rádi. Na první pohled by si někdo mohl myslet, že má všechno a je šťastná. Alena si to vlastně taky myslí, dokud její matka náhle nezemře a jí se začnou rozpadat všechny jistoty, které dosud měla. Zjišťuje, že matka před ní měla tajemství, a že ani její manželství není tak bezproblémové, jak si myslela. Dávná kamarádka Bára je spíše náhodnou vedlejší postavou, která se v příběhu objevuje sem tam, hlavně je důležitá v Alenině minulosti. Rozhodně není motivátorem, který by Alenu táhl změnit něco jinak a začít žít. Tím motorem je sám život, to jak se rozpadá, proměňuje a tím, jak Alena zjišťuje, že všechno není (a nebylo) tak, jak se na první pohled zdálo. Pátrá v minulosti, vrací se do dětství, vzpomíná a skládá po střípkách rodinnou historii a také to, kam zmizela ta malá „Lena“, která měla spoustu nápadů a rozhodně chtěla od života víc, než chodit do práce, starat se o domácnost a koukat na Zrádce. Osobně mi byla Alena velmi blízká, byť o pár let starší a v trochu jiné životní situaci, našla jsem se v ní hned v několika tématech – ať už je to např. ona potřeba zalíbit se ostatním a rozdat se na úkor sebe, nebo ono téma opičí lásky, které můžeme vidět nejen ve vztahu k její vlastní matce, ale i pak vůči dceři potažmo manželovi. Přesto bych si dokázala představit ještě hlubší sondu do Alenina nitra. Kniha se četla příjemně, ale žádné výraznější emoce ve mně, i přes témata, která jsou mi vlastní, nevzbudila.